Rozpočet a finance obcí 5. díl: Městské investice z pohledu dlouhodobé udržitelnosti: Investovat znamená nést odpovědnost i za provoz

Ing. Jan Mareš, MPA, LL.M.

Investiční činnost je přirozenou součástí hospodaření každého města či obce. Infrastruktura, veřejné budovy, dopravní stavby či veřejný prostor, to vše je dlouhodobý majetek, který tvoří základní kostru života v území. Investice jsou viditelným výstupem činnosti samosprávy a často také klíčovým tématem volebních programů. O to větší pozornost si zaslouží otázka, zda městské investice obstojí i z hlediska dlouhodobé ekonomické, provozní a environmentální udržitelnosti. Jinými slovy: má město plán nejen stavět, ale také provozovat, udržovat a financovat to, co postaví?

V posledních letech jsme svědky trendu, kdy investiční aktivita obcí, podpořená evropskými dotacemi a očekáváním občanů, často převyšuje možnosti rozpočtové udržitelnosti. Mnoho samospráv se tak dostává do situace, kdy realizují ambiciózní projekty, jejichž provozní náklady však nejsou dlouhodobě kryty z běžného rozpočtu. Výsledkem jsou pak rozpočtové tlaky, škrty v jiných kapitolách či dokonce zvyšování poplatků a omezení veřejných služeb. Dlouhodobě tak může dojít k paradoxní situaci, kdy investice místo zlepšení kvality života začne tuto kvalitu omezovat, právě kvůli své finanční náročnosti.

Příkladem mohou být rozsáhlá sportoviště, kulturní domy, komunitní centra nebo technické stavby, které mají vysoké náklady na energie, údržbu a personální zajištění. V některých případech není ani po několika letech zpracována žádná analýza návratnosti, provozního zatížení nebo predikce cash-flow. Investice tak funguje jako jednorázová akce bez další finanční a správní kontroly. V extrému se hovoří o tzv. betonovém dluhu, tedy majetku, který se stává zátěží, protože sice přibylo zařízení, ale nepřibyl personál ani provozní rozpočet.

Základním nástrojem, jak tomuto stavu předejít, je projektové plánování s prvkem životního cyklu investice (tzv. life-cycle costing). Již ve fázi záměru by měla být vedle investičních nákladů vyčíslena i očekávaná délka životnosti stavby, náklady na běžnou i mimořádnou údržbu, personální zajištění a energie. Tato data by měla být povinnou přílohou rozhodnutí zastupitelstva, a měla by být pravidelně aktualizována i po realizaci. Pokud město plánuje například rekonstrukci kulturního domu za 50 milionů korun, je nezbytné vědět, že provozní náklady mohou činit dalších 2–4 miliony ročně. A že výnosy z pronájmů nebo akcí tento provoz pokryjí nebo naopak, že je bude nutné trvale dotovat, jak je tomu ostatně ve většině případů, a v jaké očekávané výši.

Součástí odpovědného investičního řízení je i evaluace přínosů. Co konkrétně má investice přinést? Kdo z ní bude těžit a jak ji bude město vyhodnocovat? U řady projektů bývá přínos definován vágně, např. „zvýšení komfortu obyvatel“ nebo „modernizace služeb“. Taková definice však není dostačující pro strategické řízení. Město by mělo mít jasná měřítka, např. počet uživatelů, provozní efektivitu, snížení emisí CO₂ nebo zkrácení doby přepravy. Bez těchto metrik nelze objektivně zhodnotit, zda investice plní svůj účel, ani vytvořit přirozený rámec pro její veřejnou kontrolu.

Dlouhodobá udržitelnost také znamená umět říci „ne“, a to i projektům, které vypadají atraktivně, ale nejsou ekonomicky zvládnutelné. Zkušenosti ukazují, že obce, které si vytvářejí interní bodovací systém pro hodnocení investic (např. podle dopadu na provoz, návratnosti, veřejného zájmu a souladu s rozvojovými plány), mají nižší riziko neefektivního čerpání prostředků. Právě strategická selekce projektů je klíčem k tomu, aby se obec nerozvíjela „do šířky“, ale „do hloubky“ – tedy v souladu se svou rozpočtovou kapacitou a dlouhodobými cíli.

Nezbytnou součástí udržitelnosti je také environmentální aspekt investic. V době klimatické změny a rostoucích energetických nákladů nelze investovat bez ohledu na provozní spotřebu vody, elektřiny, uhlíkovou stopu či náklady na likvidaci odpadu. Využití obnovitelných zdrojů, pasivní energetické standardy nebo komunitní energetika nejsou pouze ekologickým gestem, stávají se nezbytností z hlediska rozpočtové odpovědnosti. To platí zejména u budov ve vlastnictví obce, například škol, úřadů, domů s pečovatelskou službou, kde každá uspořená kilowatthodina znamená vyšší prostor pro jiné veřejné služby.

Dlouhodobě udržitelná investice není ta, která je nejlevnější, největší nebo nejnápadnější. Je to taková, která zapadá do strategického rámce města, má jasně definovaný účel, předvídatelné náklady a odpovědnou správu po dobu životnosti. Vedení obce má v tomto ohledu nejen právo, ale i povinnost klást si otázky, které přesahují samotnou stavbu, například kdo ji bude provozovat, z čeho ji budeme hradit, co uděláme, když dotace nedorazí, a jak ji za deset let obnovíme.

Město je organismus. Investice jsou jeho kostrou. Ale bez rozpočtové krve a správního mozku zůstane i ten největší projekt jen prázdnou schránkou.