Ing. Jan Mareš, MPA, LL.M.
Ekonomické turbulence posledních let, od pandemie COVID-19 přes energetickou krizi po inflaci a dopady mezinárodních konfliktů, přinesly obcím lekci, kterou nelze ignorovat: tradiční rozpočtové plánování založené na historických datech přestává být spolehlivé. Prostor pro chybu se zúžil, zatímco rizika vzrostla. Obce tak musejí hledat nové přístupy, jak finančně řídit veřejné prostředky v podmínkách zvýšené nejistoty, a zároveň neztratit schopnost investovat, rozvíjet území a poskytovat kvalitní veřejné služby.
Základem adaptivního řízení je scénářové plánování. Místo jednoho výhledu rozpočtu je vhodné vytvářet minimálně tři varianty: optimistickou, realistickou a krizovou. Tyto scénáře mohou pracovat s různými předpoklady vývoje daňových příjmů (zejména DPH, DPFO, SD), cen energií, mezd a objemu dotací. Zásadní je scénáře průběžně aktualizovat na základě vývoje dat od MF ČR, ČNB, energetických burz nebo z mezisvazových platforem. Scénáře pak slouží jako rámec pro rozhodování: pokud se začne naplňovat krizová varianta, obec má připravené automatické kroky, odložení některých výdajů, přeskupení priorit, aktivace rezerv.
Klíčovým prvkem řízení v době nejistoty je také rozpočtová flexibilita. Znamená to nejen rezervovat si část prostředků jako volně použitelnou položku (např. 2–5 % provozních výdajů), ale především nastavit rozpočet tak, aby určité výdaje mohly být dynamicky upravovány bez nutnosti rozpočtového provizoria či krizových usnesení. To lze zajistit např. tvorbou samostatných kapitol s podmíněným uvolněním prostředků, smluvním rozdělením plateb podle plnění nebo zavedením vnitřních „stoplistů“ pro nižší priority.
Finančně odolné obce si rovněž budují provozní a investiční rezervy, a to nejen formálně, ale jako skutečně kryté fondy. Provozní rezerva by měla umožnit pokrytí alespoň dvou až tří měsíců běžného provozu v případě výpadku příjmů, investiční rezerva pak pomoci překlenout období mezi žádostí a proplacením dotace nebo vykrýt nutnost spolufinancování při nárůstu stavebních nákladů.
Důležitým nástrojem je i aktivní správa majetku a pohledávek. V dobách krize je třeba být maximálně efektivní, systematicky pronajímat nevyužitý majetek, aktualizovat smlouvy, digitalizovat evidenci, posilovat inkaso pohledávek a pravidelně prověřovat návratnost investic do infrastruktury. V případě potřeby lze zvážit i odprodej vedlejšího majetku, který neplní strategickou funkci.
Roli sehrává rovněž řízení cash flow, tedy nikoliv jen účetního výsledku, ale skutečných peněžních toků. Obce by měly pracovat s denní nebo týdenní rozvahou peněžních pohybů, rozlišovat mezi rozpočtovým a peněžním zůstatkem a plánovat své výdaje podle reálné likvidity. To vyžaduje propojení účetního systému s bankou, přesné evidence faktur a predikce budoucích platebních závazků.
Neméně důležitá je komunikace a participace. Krize testuje důvěru občanů, zaměstnanců i partnerů. Pokud je třeba dočasně omezit služby, přesunout investici nebo změnit pravidla dotací, je zásadní to vysvětlit otevřeně, srozumitelně a včas. Participativní přístup, včetně zapojení veřejnosti do výběru investičních priorit nebo úspor, často zvyšuje akceptaci i u nepopulárních opatření.
Z právního hlediska je třeba připomenout, že zásady hospodárnosti, efektivnosti a účelnosti dle zákona o finanční kontrole platí i v krizových situacích. Naopak: právě v nich jsou kontrolní a auditní orgány (např. kraj, ministerstva) nejvíce citlivé na chybné rozpočtování, neúčelné výdaje nebo překračování kompetencí. Proto je klíčové mít veškerá opatření řádně zdokumentována, včetně krizových plánů, usnesení a přehledů rozhodnutí.
Finanční řízení v době krizí není o škrtech, ale o adaptaci. O schopnosti myslet ve variantách, řídit rizika a zachovat stabilitu klíčových služeb. Obce, které rozvíjejí svou rozpočtovou odolnost, nikoli jen administrativní připravenost, získávají nejen větší kontrolu nad současností, ale i důvěryhodnější postavení v očích občanů, partnerů a investorů. A právě to je v podmínkách nejistoty tou nejvyšší devízou.