Týdenní novinky

Zdravíme vás u nové pravidelné sekci novinek. Zde naleznete vybrané články z našich linek. Všechny ostatní články, dotazy a podpůrné materiály pak naleznete přehledně v jednotlivých linkách 😉


NSS: Kdo se neúčastní včas územního plánování, má smůlu

V květnu 2022 rozhodoval Nejvyšší správní soud o územním plánu obce nedaleko Brna. Ten požadoval„zajistit napojení lokality na komunikační síť odpovídající lokalitě pro bydlení; zajistit vyhovující vnitřní dopravní obsluhu; a respektovat trasu navrženého vodovodního přivaděče.“V územním plánu byl nadto uveden následující požadavek: „Pro plánované lokality určené k zástavbě dle ÚP obce budou prováděny dostavby vodovodu s napojením na vybudované rozvody s vystrojením sítě dle předchozího popisu“. To se nelíbilo dotčené vlastnici, která se obrátila na správní soudy, aby regulaci zrušily. Proč neuspěla?

Hlavním důvodem bylo, že paní byla po celou dobu přípravy územního plánu pasivní a nestarala se o to, co se v obci děje. Vše chtěla řešit až skrze „žaloby“. NSS takové jednání příkře odsoudil a ochranu mu neposkytl. Co konkrétně navrhovatelce vytkl?

Z rozsudku NSS

V rozsudku mj. najdeme tuto pasáž: „V nynější věci není mezi účastníky sporu o tom, že stěžovatelka ani její právní předchůdce (vlastník předmětných nemovitostí v době pořizování územního plánu) nepodali v rámci pořizování územního plánu námitky, popř. připomínky proti předmětnému územnímu plánu, tj. aktivně nevystupovali proti územnímu plánu. Judikatura Nejvyššího správního soudu dovodila, že navrhovateli brojícímu proti územnímu plánu se přičítá procesní pasivita jeho právního předchůdce (rozsudek ze dne 6. 11. 2014, č. j. 7 As 186/2014 – 49, ze dne 21. 7. 2020, č. j. 10 As 169/2019 – 38, atp.).

 Z judikatury Nejvyššího správního soudu dále vyplývá, že jestliže navrhovatel (nebo jeho právní předchůdce) nepodal proti napadenému opatření obecné povahy včas námitky ani připomínky, může před správními soudy úspěšně namítat pouze nedostatek pravomoci či příslušnosti odpůrce k vydání opatření obecné povahy nebo porušení kogentních předpisů chránících zásadní veřejné zájmy, které stěžejním způsobem předurčují proces přijímání opatření obecné povahy (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2020, č. j. 6 As 270/2019 – 38). Zároveň platí, že námitkami směřujícími do proporcionality přijatého řešení se správní soud při posuzování důvodnosti návrhu nemůže věcně zabývat, neboť by tak poměřoval důležité veřejné zájmy s dotčenými právy jednotlivců v první linii tam, kde navrhovatel zůstal v procesu přijímání opatření obecné povahy pasivní.

Zejména ve vztahu ke zkoumání přiměřenosti zvoleného řešení tak platí, že soud při námitce „nesprávnosti“ může korigovat pouze ta pochybení, která znemožnila účastníkům procesu využít instrumentů sloužících k vypořádání sporu o obsahu budoucího územního plánu. Žádná taková pochybení však v nynějším případě stěžovatelka ani netvrdila. Krajský soud neopomněl ani uvážit o tom, zda napadená úprava nemohla představovat zásah do práv stěžovatelky v intenzitě blížící se vyvlastnění, přičemž dospěl k závěru, že nikoli.“

Vlastníci by měli svá práva bránit včas

NSS dále zdůraznil, že vlastníci by neměli být pasivní a měli by si svá práva střežit včas. Výjimkou by bylo, pokud by k pasivitě měli nějaký opravdu vážný důvod (zde si lze představit kupř. dlouhodobou vážnou nemoc): „V nyní projednávané věci stěžovatelka (a to ani v kasační stížnosti) netvrdila a nedoložila, z jakého důvodu její předchůdce a následně i ona byli pasivní. Netvrdila žádný relevantní důvod ve smyslu označeného usnesení rozšířeného senátu. Za uvedeného stavu je tedy nutno konstatoval, že stěžovatelka ani netvrdila žádné okolnosti, které by bránily jí či jejímu právnímu předchůdci uplatnit námitky v procesu pořizování územního plánu.“

Zpracováno dle rozsudku NSS ze dne 17. 5. 2022, čj. 7 As 416/2021 – 21, dostupný na www.nssoud.cz.

Další články naleznete v S-lince


Nejvyšší správní soud k referendu o územním plánu

Místní referendum, které zasahuje do územního plánování, je pro obce vždycky kříž. Proto o výsledcích těchto „všelidových hlasování“ občas rozhodují soudy. Nejinak tomu bylo v případě místního referenda konaného ve městě v okrese Chrudim, kde se hlasovalo o dvou otázkách, přičemž ta druhá zněla:

Má město T. učinit veškeré potřebné kroky ke změně Územního plánu města T. a celou či podstatnou část plochy označenou Z4 a plochu Z5 změnit na zónu určenou pro bydlení v rodinných domech a veřejné prostranství v zájmu plnění důležitého veřejného zájmu města?“

Pro odpověď ANO hlasoval potřebný počet občanů a výsledek referenda je platný a pro město závazný. Ke krajskému a posléze Nejvyššímu správnímu soudu se věc dostala proto, že se jeden občan domníval, že referendum o otázce spojené s územním plánováním nemůže proběhnout. Krajský soud řekl, že může a potvrdil, že hlasování bylo platné. Co na to řekl Nejvyšší správní soud?

O územním plánování referendum konat lze

Z ustálené judikatury vyplývá, že obecně lze o otázkách spojených s územním plánem konat referendum. Záleží vždy na znění otázky. Tento názor samozřejmě NSS potvrdil, když řekl: „Předmětem první kasační námitky je, zda otázka č. 2 spadá do samostatné nebo přenesené působnosti obce z pohledu „průměrného občana“. Nejvyšší správní soud neshledal tuto námitku důvodnou, neboť referendum je možné konat o záležitostech územního plánování a otázka je jednoznačná…Nejvyšší správní soud se tak nejdříve zabýval tím, zda otázka č. 2 spadá do samostatné působnosti obce. V souladu s judikaturou, ze které vycházel již krajský soud a kterou argumentuje i stěžovatel, „jsou-li orgány obce v místním referendu zavázány k provedení určitých úkonů, je třeba zkoumat, zda tyto úkony patří do samostatné působnosti dané obce a zda je lze v samostatné působnosti této obce realizovat“ (rozsudek NSS ze dne 31. 10. 2012, č. j. Ars 4/2012 – 47, č. 2760/2013 Sb. NSS).

Při tomto hodnocení se primárně vychází ze znění položené otázky, neboť pouze z ní lze zjistit obsah přijatého rozhodnutí. Ohled se dále bere na zřejmý smysl a účel položené otázky. V rámci rozhodování o platnosti rozhodnutí přijatého v místním referendu ovšem nelze přičítat rozhodnutí význam, který jde nad rámec položené otázky anebo je v přímém rozporu s jejím zněním. Dodatečný výklad rozhodnutí přijatého v místním referendu nemůže s poukazem na záměry iniciátora referenda měnit význam otázky, o níž oprávněné osoby hlasovaly a k níž tedy projevily svou vůli, nebo rozšiřovat úkony, k jejichž realizaci byly orgány obce zavázány (viz výše citovaný rozsudek NSS).“

NSS se vyjádřil i k tomu, v jaké pozici se zastupitelé nacházejí při rozhodování o územním plánu:

Pozici zastupitelstva obce při pořizování územního plánu obecně upravuje § 6 odst. 5 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). V samostatné působnosti zastupitelstvo obce rozhoduje zejména o pořízení územního plánu [písm. a) citovaného ustanovení]; schvaluje zadání či pokyny pro zpracování návrhu územního plánu [písm. b) tamtéž]; a územní plán vydává [písm. c) tamtéž].

Při hodnocení otázky č. 2 ve světle uvedených východisek dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že spadá do samostatné působnosti obce. Jak již konstatoval krajský soud (bod 17. napadeného usnesení), město T. disponuje nástroji, kterými je možné změnit územní plán města tak, že z plochy Z4 a Z5 se stane zóna určená pro bydlení a veřejné prostranství. Jde především o možnost iniciovat pořízení územního plánu (resp. jeho změny) v samostatné působnosti obce podle § 6 odst. 5 písm. c) stavebního zákona a § 44 písm. a) téhož zákona; schvalovat zadání a pokyny pro zpracování návrhu územního plánu v samostatné působnosti obce [§ 6 odst. 5 písm. b) stavebního zákona a § 47 odst. 1, věta druhá, téhož zákona]; využít určeného zastupitele (§ 47 odst. 1 věta první stavebního zákona); a konečně možnost zastupitelstva předložený návrh územního plánu vrátit k přepracování či jej neschválit, byl-li by v rozporu s výsledky referenda (§ 54 odst. 3 stavebního zákona). Jinými slovy, pokud se zastupitelstvu města T. nepodaří dosáhnout návrhu územního plánu souladného s rozhodnutím v referendu, může závazné rozhodnutí referenda naplnit neschválením předloženého návrhu (viz usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2020, č. j. 55 A 116/2020 – 84, bod 38.; a aprobování tohoto závěru v rozsudku NSS ze dne 1. 9. 2021, č. j. Ars 6/2020 – 85, odst. [22]).“

 Míra detailnosti referendových otázek

Otázka, o které se hlasovalo v T., podle našeho názoru nijak nevybočuje z obvyklého stylu formulace referendových otázek o územním plánování. Naopak je formulována dobře – zavazuje zastupitele k učinění veškerých potřebných kroků, tj. takových, které ještě mohou v samostatné působnosti udělat, aniž by samozřejmě porušili zákon (to znamená, že například nebudou ovlivňovat činnost pořizovatele, který vykonává přenesenou působnost, ale současně nebudou pasivní v působnosti samostatné). To potvrdil i NSS:

„Pojem „veškeré potřebné kroky“ či obdobné vyjádření se v referendových otázkách taktéž vyskytují. Kromě výše citovaných usnesení Krajského soudu v Plzni a Krajského soudu v Brně lze odkázat i na usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 11. 2020, č. j. 52 A 3/2020 – 38, kterým bylo vyhlášeno referendum, zda „[…] souhlasíte s tím, aby zastupitelstvo městyse Ševětín podniklo veškeré kroky a opatření, aby dalšímu prodlužování těžby a drcení kamene v katastrálním území Ševětína zabránilo?“ K použití obecnějších slov Nejvyšší správní soud dodává, že jejich prostřednictvím dochází k naplnění požadavku na stručnost, přehlednost a nekomplikovanou skladbu položené otázky. Není tak žádoucí, aby otázky v referendu byly pokládány s takovou mírou detailu, kdy uvedou všechny možnosti, kterými mají jednotlivé orgány města postupovat v potenciálních situacích při změně územního plánu, jelikož taková otázka by mohla být v rozporu s požadavkem srozumitelnosti. Jinými slovy trvat na absolutní přehlednosti otázky a současně na její srozumitelnosti by mohlo vést k tomu, že referendovou otázku nepůjde zformulovat vůbec.“

Podrobněji v rozsudku NSS č.j. Ars 5/2021 – 40 ze dne 4. 5. 2022, dostupný na www.nssoud.cz.

Další články naleznete v S-lince


Nejvyšší správní soud k vymezování ÚSES v územních plánech

Nejedna obec se potýká s tím, jak při územním plánování vhodně vymezit v územním plánu jednotlivé prvky územních systémů ekologické stability, aniž by nepřiměřeně zasáhla do práv vlastníků a nedočkala se tak leda zrušení části územního plánu soudem. Je to vskutku nelehký úkol a základní doporučení zní tak jako jindy: hlavně všechno pořádně a pravdivě odůvodnit.  Nápomocný může být jistě i nejnovější rozsudek Nejvyššího správního soudu, který řešil územní plán obce ve středních Čechách. V něm byla vymezena plocha lokálního biocentra a ta současně byla veřejně prospěšným opatřením. S tím nesouhlasili vlastníci předmětných pozemků, prvek ÚSES přitom na jejich pozemcích byl vymezený i podle předchozího územního plánu.

Jak musí být ÚSES odůvodněn?

Stěžejním bodem kasační stížnosti i původního návrhu na zrušení části územního plánu bylo, že územní plán (odůvodnění) prý obsahoval jen nekonkrétní odkazy na použité dokumenty a pořádně nezdůvodňoval, proč je ÚSES vymezen. To ale Krajský soud v Praze odmítl a řekl, že (tak to rekapituloval NSS):

„Ve vztahu k vymezení lokálního biocentra LBC 61.2 krajský soud poukázal na zásady územního rozvoje, které stanovily na regionální a nadregionální úrovni územní systém ekologické stability, konkrétně vymezením nadregionálních biocenter a biokoridorů. V části 4.4 zásad územního rozvoje byl vymezen biokoridor NK 61 Štěchovice – Chraňbožský les (dále jen „biokoridor NK 61“), který prochází právě pozemky navrhovatelů. Územní plán tak dále zpřesnil prvky územního systému ekologické stability nadregionální a regionální úrovně a vymezil prvky lokální úrovně včetně lokálního biocentra LBC 61.2. Zásady územního rozvoje uložily odpůrkyni, aby při zpracování územního plánu respektovala metodiku vymezování územního systému ekologické stability a v ní stanovené minimální parametry, čímž tuto metodiku učinil závaznou. Porušení této metodiky by totiž fakticky vedlo k rozporu územního plánu s úkoly stanovenými v zásadách územního rozvoje.

Mapy zásad územního rozvoje jsou vypracovány v malém měřítku, tudíž jsou v nich nadregionální biocentra a biokoridory vymezeny obecně a je následně na územním plánu, který je vypracován ve větším měřítku, aby zpřesnil jejich hranice a vymezil místní biocentra a biokoridory. Odpůrkyně tudíž byla povinna k vymezení lokálních biocenter podle pravidel stanovených v metodice vymezování územního systému ekologické stability, což učinila a v odůvodnění napadeného územního plánu podrobně nastínila zásady a principy, jimiž se řídila při výběru lokalit, do nichž biocentra umístila.“

Obec Ch. měla štěstí, že pozemky byly, jak jsme už napsali, již před novým vymezením v napadeném územním plánu, rovněž definovány jako prvek ÚSES. Vedle toho obec dobře zdůvodnila, proč nemohla lokální biocentrum vymezit jinde:

„Krajský soud se věnoval i navrhovateli uváděnými alternativami k umístění lokálního biocentra. Poukázal na skutečnost, že odpůrkyně dala najevo, že tyto navrhované varianty řešení neobstojí, přestože jednotlivě s uvedením konkrétních parcelních čísel pozemků nerozebrala, které z principů by byly v případě využití některé z těchto navrhovaných variant porušeny. Takové vypořádání námitek shledal krajský soud dostatečným, byť je považoval za hraniční. Zákonnost napadeného územního plánu podle krajského soudu nezpochybnil ani argument odpůrkyně, že variantní návrh na vymezení územního systému ekologické stability musí zpracovat osoba s příslušnou autorizací, což byl jeden z podpůrných důvodů pro zamítnutí námitek navrhovatelů.“

Nejvyšší správní soud potvrdil postup Krajského soudu. Navíc řekl, že: „Z uvedeného důvodu je odkaz na příslušné podklady, jichž bylo při tvorbě územního plánu (tedy i při vymezení lokální biocentra) užito a které lze nezaměnitelně identifikovat a jejichž obsah snadno dohledat, zcela dostačující. Díky výše zmíněné hierarchii územně plánovací dokumentace je totiž vždy potřebné zohlednit na sebe navazující nástroje územního plánování, v tomto případě tedy zásady územního rozvoje, které metodiku vymezování územního systému ekologické stability (z roku 2017, tj. z doby, kdy byl návrh územního plánu projednáván a schvalován) učinily pro napadený územní plán závaznou, jak správně vyslovil krajský soud.

Ostatně z další argumentace stěžovatelů týkající se konkrétních požadavků na vymezení jednotlivých lokálních biocenter je zcela evidentní, že i rozporovaná metodika vymezování územního systému ekologické stability je jim známa. Jak také přiléhavě upozornil krajský soud, tato metodika je veřejně dostupná na internetových stránkách Ministerstva životního prostředí a rovněž byla vyhlášena v jeho oficiálním Věstníku. Lze doplnit, že uvedená metodika je odborným metodickým nástrojem sloužícím k vymezování územního systému ekologické stability, který slouží jako podklad při tvorbě územně plánovací dokumentace a má za následek sjednocení podmínek a požadavků na utváření systému ekologické stability. Z hlediska požadavku na přehlednost a jasnost jednotlivých dokumentů systému územního plánování se pak jeví smysluplným, aby na takový metodický nástroj jednotlivé dokumenty toliko odkázaly, aniž by v něm obsažené rozsáhlé požadavky přenášely do svého vlastního textu. To platí tím spíše, byl-li požadavek na soulad s uvedenou metodikou výslovně obsažen v územnímu plánu nadřazených zásadách územního rozvoje.“

Obce tedy v odůvodnění svých územních plánů, což je zajímavé, nemusejí důkladně vypisovat kdejakou informaci, stačí pouze vhodně a správně odkázat na nadřazenou územně plánovací dokumentaci nebo popř. i jiné materiály, které jsou dohledatelné a identifikovatelné.

Stačí, že v místě bylo biocentrum historicky?

Důležitý je také názor soudu na to, zda je dostačujícím důvodem pro vymezení LBC to, že už

toto bylo obsaženo v předchozím územním plánu. Obecně to dostačující není. Ch. ale nikdy netvrdily, že jedinou příčinou přijaté regulace je fakt, že je lokální biocentrum vymezeno nějak historicky. To potvrdil i soud: „Odpůrkyně na straně 113 územního plánu konkrétně odůvodnila umístění biocentra LBC 61.2 tak, že „umístění v rámci NRBK přebráno z ÚPO Ch. (2006); prvek upraven dle hranic parcel KN tak, aby vymezený prvek zahrnoval spíše ucelené pozemky, pokud možno nedělil pozemky na malé části a vymezení nevytvářelo neobhospodařitelné příliš malé díly půdních bloků; z toho důvodu se vymezení oproti ÚPO mírně liší; zachována byla minimální velikost biocentra 3 ha a více.“

Z právě uvedeného odůvodnění podle Nejvyššího správního soudu nevyplývá, že důvodem pro vymezení biocentra LBC 61.2 byl předchozí územní plán. Vyplývá z něj, že odpůrkyně dospěla k závěru, že jeho vymezení v předchozím územním plánu bylo nejlepší možnou variantou, a k této skutečnosti dospěla i při vytváření napadeného územního plánu. Snažila se pokrýt ucelené pozemky, nedělit pozemky na malé části a dodržet předepsané podmínky pro umístění lokálních biocenter vyplývající z již zmiňované metodiky územního systému ekologické stability z roku 2017. Právě tyto aspekty představovaly důvod pro umístění lokálního biocentra LBC 61.2 na pozemcích stěžovatelů, jak tomu ostatně bylo i v době platnosti předchozího územního plánu.“

Pro obce je tedy podstatné, že vymezení prvku ÚSES může celkem dobře obstát, i když zasahuje do vlastnického práva, a dokonce znamená vymezení veřejně prospěšného opatření. Důležité je respektovat zásady územního rozvoje a vědět, proč se obec uchýlila právě k takovému řešení, které zvolila.

Zpracováno podle rozsudku NSS ze dne 18. 3. 2022, č.j. 4 As 78/2019 – 56, dostupný na www.nssoud.cz.

Další články naleznete v S-lince


Přerušení EET do 31.12.2022 – zrušení EET od 1.1.2023

Novela zákona o EET č. 256/2019 Sb. měla od 1.5.2020 jednak rozšířit evidenci hotovostních tržeb na všechny obory podnikání, jednak měla přinést zásadní změny jako evidenci tržeb ve  zvláštním režimu.

Od 27.3.2020 do 31.12.2022 je však povinnost evidovat tržby přerušena – na základě zákona č. 137/2020 Sb., o některých úpravách v oblasti evidence tržeb v souvislosti s vyhlášením nouzového stavu.

Aktuálně tedy evidence tržeb funguje na dobrovolné bázi a od 1.1.2023 by se obnovila v rozsahu, v jakém byla spuštěna od 1.5.2020.

Zákon, kterým se zrušuje zákon č. 112/2016 Sb., o evidenci tržeb, ve znění pozdějších předpisů, a mění a zrušují další související právní předpisy, schválila Poslanecká sněmovna ve třetím čtení 25.11.2022. Zákon bude nyní postoupen k projednání v Senátu.

Poslaneckou sněmovnou schválený návrh přitom nepočítá s dalším provozováním systému EET na straně Finanční správy ani pro dobrovolně evidující podnikatele, a to zejména z důvodu významné úspory na straně státu.

Pokud bude zrušení EET schváleno rovněž Senátu a dojde-li s signaci prezidentem, tak bude systém EET zcela vypnut a nebude možné jej v roce 2023 provozovat ani dobrovolně.

Další články naleznete v E-lince.


Zvýšení obratu pro registraci k DPH (a případné zrušení registrace)

Zvýšení obratu pro registraci k DPH (a případné zrušení registrace)

Hranici obratu rozhodného pro povinnou registraci k DPH zvyšuje daňový balíček od roku 2023 z 1 na 2 miliony korun.

Daňový balíček schválil Senát 24.11.2022. Lze očekávat, že po podpisu prezidenta bude publikován ve Sbírce zákonů na začátku prosince 2022.

Plátce, který přesáhl obrat 1 000 000 Kč, ale nepřesáhl 2 000 000 Kč, si bude moci dobrovolně zrušit registraci k dani z přidané hodnoty do 5 dnů od vyhlášení daňového balíčku ve Sbírce zákonů. Ačkoliv účinnost zákona je stanovena od 1.1.2023. přechodná ustanovení zákona umožňují zrušit registraci do 5 dní od platnosti těchto přechodných ustanovení, která jsou účinná od následujícího dne po vyhlášení ve Sbírce zákonů. Na případné odregistrování tedy bude velmi krátká doba.

Ten, kdo nestihne urychlené zrušení registrace k DPH, se bude moci odregistrovat až od roku 2024 a současně by musel nejméně 12 po sobě jdoucích měsíců splňovat podmínky pro zrušení registrace.

Příklady:

Pokud vyjde daňový balíček ve Sbírce zákonů 15. prosince, bude možná odregistrace nejpozději do 20.12.2022.

Pokud vyjde zákona až 20.12. vychází 5 denní lhůta na 25.12.2022, což je státním svátkem, čímž se přesouvá na nejbližší následující pracovní den 27.12.2022.

Požádat o zrušení registrace půjde datovou schránkou nebo osobně na registru daňových subjektů. Finanční správa posoudí žádosti ve zrychleném řízení a o vyhovění či nevyhovění daňový subjekt vyrozumí.

Další články naleznete v E-lince.


Návrh zákona o správě dat veřejného sektoru

Ministerstvo vnitra připravilo návrh zákona o správě dat veřejného sektoru.

V předkládací zprávě předkladatel uvádí, že právní úprava, která se dotýká dat veřejného sektoru, je v současné podobě velice roztříštěná, a to jak na evropské, tak národní úrovni. Právní úprava dat veřejného sektoru na evropské úrovni je obecně rámována Evropskou datovou strategií, která byla formulována na začátku roku 2020. Zahrnuje již existující právní předpisy, jako je Obecné nařízení o ochraně osobních údajů, Nařízení o volném toku neosobních údajů a Směrnici o otevřených datech a specifickou ochranu databází práv duševního vlastnictví, kterou zajišťuje tzv. Databázová směrnice. Dále bylo přijato Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2022/868 ze dne 30. května 2022 o evropské správě dat a o změně nařízení (EU) 2018/1724 (akt o správě dat), které se zaměří na problematiku předávání dat mezi soukromými organizacemi a státními orgány, jehož kapitolu II věcný záměr implementuje. Akt o správě dat nabyde účinnosti 24. září 2023.

V českém právním řádu je dle předkladatele situace obdobná, roztříštěná. Neexistuje jeden zastřešující zákonný rámec, který by komplexně upravoval problematiku dat. Existuje však řada dílčích právních úprav, které se buď věnují specifické oblasti dat a nakládání s nimi, nebo se dat dotýkají nepřímo, ať už skrze regulaci informačních systémů, v nichž se data nacházejí, nebo protože upravují nakládání s nimi v určitých situacích. To je příklad právní úpravy ochrany osobních údajů, ochrany obchodního tajemství nebo autorského práva. Specifickou roli zastávají dva zákony zajišťující právo přístupu veřejnosti k informacím v podobě obecného zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, a zvláštního zákona č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí.

Věcný záměr má za cíl zavést principy správy dat veřejného sektoru a upravit regulaci řízeného přístupu k datům veřejného sektoru a jejich opětovné užití.

Věcný záměr v první části stanoví povinným subjektům, které budou stejně definovány jako v zákoně 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy, povinnost provádět datový přezkum, během kterého budou identifikována data, kterými daný povinný subjekt disponuje. Na základě datového přezkumu pak budou vytvářeny popisy těchto dat, které budou evidovány ve veřejném registru tak, aby byly dohledatelné. Veřejná správa a veřejnost tak budou vědět, s jakými daty stát disponuje a pracuje. Povinné subjekty rovněž budou formalizovat a garantovat zajištění přístupnosti identifikovaných dat jak pro výkon svých agend, tak pro výkon agend jiných povinných s subjektů.

Věcný záměr v druhé části vytváří právní rámec pro mechanismus řízeného přístupu k datům. Ten za jasně definovaných podmínek garantujících ochranu před zneužitím umožní přístup a opětovné užití dat, která jsou v současné době z poskytování informací vyloučena. Věcný záměr proto obsahuje systém nástrojů (právních, technických i organizačních), které zajišťují ochranu kolidujících práv a zájmů, zejména v podobě práva na ochranu osobních údajů, a minimalizují rizika, která by byla s poskytnutím dat spojená.

Věcný záměr dále předpokládá zřízení jednotného datového úřadu, který bude působit jako centrální místo pro vyřizování žádostí o řízený přístup k datům, a který bude v případě žádosti o tento přístup k datům, jež jsou v gesci většího množství povinných subjektů, propojovat jejich datová rozhraní.

Budoucí zákon o správě dat veřejného sektoru nemá dle předkladatele za cíl být komplexním kodexem, který by vyřešil problém roztříštěnosti právní úpravy dat. Naopak, cílem bude vyplnit dílčí doposud neupravené oblasti. Zároveň nebude duplicitní právní úpravou k aktu o správě dat, ale může být nosičem pro budoucí harmonizační úpravu. Akt o správě dat předpokládá existenci řízeného přístupu k datům v právních řádech členských států, ale nezakládá ho a ani nenařizuje. Základním regulatorním principem předmětné časti aktu o správě dat je zajištění základní úrovně, kterou členské státy mají povinnost splnit, pokud se k poskytování takových dat samy rozhodnou.

Budoucí právní úprava bude mít dopad na státní rozpočet a ostatní veřejné rozpočty a administrativní zátěž v podobě investic na zajištění technického a administrativního zázemí a personálních nákladů na vykonávání nových povinností.

Součástí předkládaného materiálu je závěrečná zpráva z hodnocení dopadů regulace (RIA) k  věcnému záměru, kde jsou detailně popsány dopady budoucí právní úpravy.

Dotčené národní předpisy:

Obecné předpisy

●        Zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím

●        Vztah navrhované právní úpravy a tohoto zákona je podrobně popsán v kapitole 2.

●        Zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon)

●        Zákon č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy a o změně některých dalších zákonů

●        Zákon č. 111/2009 Sb., o základních registrech

●        Zákon č. 181/2014 Sb., o kybernetické bezpečnosti

●        Zákon č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů

Zvláštní předpisy

●        Zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon)

●        zákon č. 200/1994 Sb., o zeměměřictví a o změně a doplnění některých zákonů souvisejících s jeho zavedením

●        Zákon č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě

●        Zákon č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí

●        Zákon č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů

●        Zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování

●        Zákon č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon)

Další články naleznete v E-lince.