Měsíčník Akcelerátor 4/2023
V E-lince jsme tento měsíc připravili článek – Změna obecně závazné vyhlášky v průběhu roku.
Jedná se o retroaktivitu nebo ne? Je to po právní stránce v pořádu? Tyto a další otázky se objevovaly v lednu a únoru letošního roku, kdy obce zapisovaly OZV do Sbírce právních předpisů.
Pravá retroaktivita je použití nového zákona na události, které nastaly před jeho přijetím. Tento druh retroaktivity byl soudy široce odmítán, neboť porušuje zásadu právní jistoty a je v rozporu s legitimním očekáváním; lze jej rovněž považovat za porušení lidských práv. Pravá retroaktivita popírá autonomii jednotlivců nad jejich vlastním jednáním, jakož i právo vědět, jaký druh chování je povolen a jaký nikoli. Vytváří také prostředí, v němž si lidé nejsou jisti, jak je jejich minulá rozhodnutí ovlivní v budoucnosti. Skutečná retroaktivita jako taková může mít pro ty, kterých se týká, vážné důsledky, podkopávat sociální stabilitu a důvěru ve vládní instituce. V konečném důsledku je třeba se skutečné retroaktivitě vyhnout, kdykoli je to možné, a to kvůli jejímu potenciálu vytvářet nejistota a nespravedlnost. V některých případech však může být skutečná retroaktivita nezbytná k vyřešení složitých nebo naléhavých právních otázek nebo k ochraně základních práv. V takových případech by soudy měly usilovat o to, aby jakákoli skutečná retroaktivita měla omezený rozsah a byla uplatňována přiměřeně k dosažení spravedlivého výsledku.
Je třeba rovněž poznamenat, že nepravá retroaktivita je často zaměňována s pravou retroaktivitou, ale jedná se o odlišné pojmy. Nepravá retroaktivita se týká použití nového zákona na události, které nastaly před jeho přijetím, ale nezaložily žádné právní vztahy podle starého zákona; tento typ retroaktivní právní úpravy je obecně považován za přijatelný, protože nenarušuje existující právní vztahy. Zatímco tedy pravá retroaktivita může být považována za nepřijatelnou, a dokonce za nezákonnou, ve v některých případech lze považovat za vhodnou nepravou retroaktivitu. V konečném důsledku budou muset soudy v každém jednotlivém případě rozhodnout, zda je pravá nebo nepravá retroaktivita nezbytná a oprávněná, aby byla chráněna práva osob, kterých se nový zákon týká.
V konečném důsledku je důležité pochopit pravou i nepravou retroaktivitu před přijetím jakéhokoli typu právního předpisu, neboť obě mohou výrazně ovlivnit stávající právní vztahy jednotlivců a potenciálně vytvořit nepřijatelnou míru nespravedlnosti a nejistoty. Soudy by proto měly zajistit, aby jakákoli retroaktivní právní úprava měla omezený rozsah, byla uplatňována přiměřeně a pouze tam, kde je to nezbytně nutné k dosažení spravedlivého výsledku.
Ministerstvo vnitra a Ministerstvo financí na obce přesto apelují, aby obecně závazné vyhlášky zavádějící či měnící místní poplatky s ročním poplatkovým obdobím přijímaly a ve Sbírce právních předpisů vyhlašovaly včas, a to tak, aby tyto obecně závazné vyhlášky nabývaly účinnosti k 1. lednu. V opačném případě se obce vystavují aplikačním problémům a riziku závažných právních sporů, jejichž výsledky a dopady nelze předjímat.
Zpracoval:
Mgr. Vlastimil Veselý, MBA, LL.M.
Místní poplatky
Dále nám do P-linky dorazil tento dotaz: Při přípravě uveřejnění smlouvy prodeji obecního bytu do Registru smluv kolega tvrdí, že do registru smluv musíme dát i adresu a datum narození kupujícího.
Odpověď:
JUDr. Jan Šťastný, MPA
Kolega má pravdu jen částečně. Kupující městského bytu je tzv. příjemce veřejných prostředků. Metodika k registru smluv uvádí, že k takové osobě bude uvedeno v registru smluv jméno, příjmení, rok narození a obec trvalého pobytu. I Katastr nemovitostí by při zápisu požadoval, aby v tomto rozsahu byl kupující bytu uveden v Registru smluv. Pokud byste v Registru neuvedli například rok narození, nepřijal by návrh na vklad. Neuvádíte tedy datum narození a ulici a číslo popisné, jen rok a obec.
Blíže též v metodice MV: S ohledem na skutečnost, že podle judikatury (Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2013 č. j. 7A 70/2010 – 52-56) je fyzická osoba, na kterou se převádí vlastnické právo povinného subjektu k hmotné nemovité věci, považována za příjemce veřejných prostředků, pak se o této fyzické osobě mohou uveřejnit osobní údaje v rozsahu § 8b odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím, tedy jméno, příjmení, rok narození a obec, kde má příjemce trvalý pobyt (na tomto nic nemění ani nařízení GDPR). Tyto údaje se uvedou jak do metadat smlouvy, tak nemusí být anonymizovány v textu smlouvy. Více údajů (tedy alespoň v rozsahu § 3019 občanského zákoníku tak, aby byla fyzická osoba nepochybně identifikována) lze uvést pouze na základě souhlasu fyzické osoby a v rozsahu uděleného souhlasu.
U těchto fyzických osob je nutné vycházet z požadavků nařízení GDPR na přiměřenost a nezbytnost zpracování a měly by být uvedeny toliko ty údaje, které jsou nezbytné pro identifikaci dané osoby pro účely zákona o registru smluv. Určitě se v registru smluv nesmí objevit rodné číslo takové fyzické osoby.
Právní rámec:
Čl. 6 odst. 1 písm. c) nařízení GDPR: b) zpracování je nezbytné pro splnění pro splnění právní povinnosti, která se na správce vztahuje.
V S-lince pak mimo jiné naleznete článek – NSS k vymezování nových zastavitelných ploch v územním plánu.
Připravila:
Mgr. Vendula Zahumenská, Ph.D.
Nejvyšší správní soud se znovu vyjádřil k požadavku na jistou střídmost při vymezování dalších a dalších nových zastavitelných ploch v územních pánech. Obcím lze rozhodně jen doporučit, aby se tímto názorem řídily, neboť dnes a denně v naší praxi vidíme, jak se po několika letech noví zastupitelé snaží otočit kurz výstavby, ale jen horko těžko k tomu hledají vhodné instrumenty. Při úvahách o tom, kde všude bude možno v obci stavět, zkrátka víc než kdy jindy platí, že méně znamená více, protože doplnit zastavitelné plochy je možné vždy, kdežto udělat z těch, co už byly k zastavění určené, plochy nezastavitelné, je velmi obtížné.
K posouzení potřebnosti vymezení zastavitelných ploch
Co konkrétně NSS řekl? Odkázal na svou předchozí poměrně stabilní judikaturu a doplnil: „Nejvyšší správní soud souhlasí s právním závěrem krajského soudu. Jak je vyloženo výše, zákonný požadavek na posouzení potřebnosti vymezení zastavitelných ploch vyplývá z § 18 odst. 4 stavebního zákona, který upravuje veřejný zájem na ochraně přírody, kultury a civilizační hodnoty území spolu s archeologickým, architektonickým a urbanistickým prostředím. Vymezení potřebnosti není pouhou formalitou, ale poskytuje odůvodnění vymezení nových zastavitelných ploch a představuje i další podklad, který slouží ke komplexnímu posouzení územního plánu a jím prováděných změn.
Stěžovatel I. se nedostatečně zabýval otázkou prokázání potřebnosti vymezení další zastavitelné plochy. Spokojil se totiž s pouhým konstatováním situace, přičemž o potřebnosti vymezení nové zastavitelné plochy, která „má umožnit rozvoj bydlení v řádu jednoho rodinného domu“, již ničeho neuvedl. Nejvyšší správní soud souhlasí se závěrem krajského soudu (bod [32] napadeného rozsudku), že se stěžovatel I. téměř nezabýval otázkou potřeby vymezení nové zastavitelné plochy a že tuto potřebu neprokázal (§ 55 odst. 4 stavebního zákona). Krajský soud rozhodl správně, že ‚odůvodnění změny č. 1 územního plánu odpůrce je proto nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů‘.“
Vymezení nových ploch musí být v územním plánu řádně odůvodněno
V odkazované rozsudku krajského soudu se píše: „Odpůrce se ovšem v rámci odůvodnění změny č. 1 územního plánu otázkou prokázání potřeby nových zastavitelných ploch téměř nezabýval. Pouze na straně 20 k tomu uvedl, že „[l]ze konstatovat, že zastavěné území je účelně využíváno. Dochází k postupnému využívání vymezených zastavitelných ploch. Bylo aktualizováno zastavěné území. Nově vymezená zastavitelná plocha má umožnit rozvoj bydlení v řádu jednoho rodinného domu. Jedná se o využití pozemku souvisejícího s obytnou zástavbou.“
V rámci vypořádání navrhovatelovy námitky k tomu odpůrce dále uvedl, že „[v]yužití zastavěného území zejména ve stávajících plochách pro bydlení není zcela relevantní v konkrétním případě S., kde je zastavěné území centra sídla prakticky zcela využito a případný rozvoj je možný pouze v návaznosti na zastavěné území nebo využití jeho okrajových částí.“ Takovéto zdůvodnění považuje krajský soud ve světle shora uvedeného za zcela nedostatečné, neboť se vyjadřuje prakticky pouze ke vhodnosti zvoleného řešení. Jakákoli snaha o prokázání potřeby nových zastavitelných ploch v odůvodnění změny č. 1 územního plánu v podstatě absentuje.
Jak již krajský soud shora uvedl, nelze přehlížet existenci již stávajících zastavitelných ploch. Samotnou potřebu nových zastavitelných ploch je přitom nutné hodnotit ve vztahu k celému území regulovanému územním plánem a nikoli pouze jeho části (konkrétně městské části S.). Územní plán totiž představuje koncepční dokument, jehož cílem je sladit rozličné zájmy v rámci celého území obce (srov. § 43 stavebního zákona). Má-li územní plán tento účel plnit, pak i při jeho změnách je pro účely hodnocení potřeby nových zastavitelných ploch nutné zvažovat poměry území obce jako celku.
Pro úplnost krajský soud poznamenává, že územní plán odpůrce i před změnou č. 1 obsahoval desítky různých zastavitelných ploch, a to včetně ploch pro bydlení (viz strany 25 až 42 textové části územního plánu odpůrce). Jakkoli odpůrce při pořizování změny územního plánu již není dle aktuální právní úpravy povinen prokazovat nemožnost využít již vymezené zastavitelné plochy, z povahy věci musí vzít jejich existenci při vymezování nových zastavitelných ploch v potaz a zdůvodnit (prokázat), proč tyto plochy nepostačují, a je potřebné vymezení plochy nové. Na tom nic nemění ani tvrzení osob zúčastněných na řízení I) a II), dle nichž měl být dotčený pozemek coby zastavitelná plocha již vymezen v rámci dříve platného územního plánu. Aktuální územní plán (před přijetím nyní napadené změny č. 1) totiž se zařazením dotčeného pozemku do zastavitelných ploch nepočítal. I kdyby se tedy mělo v případě změny č. 1 územního plánu jednat o obnovu již dříve platného právního stavu, stále se jedná o změnu, na niž se vztahují požadavky stavebního zákona, a to včetně nutnosti prokázání vymezení nové zastavitelné plochy.“
Právní rámec:
Podle rozsudku NSS ze dne 24. 3. 2023, čj. 2 As 332/2021 – 62 a podle rozsudku KS České Budějovice, čj. č.j. 61 A 18/2021-328, dostupné na www.nssoud.cz
V neposlední řadě jsme pak v T-lince odpovídali na otázku: Pokud dotaz směřuje na poskytnutí smluv s konkrétní společností za 3 roky – stačí odkázat na registr smluv?
Odpověď:
JUDr. Jan Šťastný, MPA
Ano, pokud jsou všechny tyto v registru, stačí odkázat na Registr smluv. To samé platí i pro portál zadavatele apod. Nemusí se odkazovat jen na váš web města, pokud informace někde je a týká se dotazu, můžeme odkázat i na web ministerstva, statistického úřadu apod. Nezapomeňte ale, že lhůta je jen 7 dnů.
Právní rámec:
§ 6 zák. č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím
Odkaz na zveřejněnou informaci
(1) Pokud žádost o poskytnutí informace směřuje k poskytnutí zveřejněné informace, může povinný subjekt co nejdříve, nejpozději však do sedmi dnů, místo poskytnutí informace sdělit žadateli údaje umožňující vyhledání a získání zveřejněné informace, zejména odkaz na internetovou stránku, kde se informace nachází.
Ostatní odpovědi na otázky a články z tohoto měsíce pak naleznete v jednotlivých linkách. Jako vždy nám můžete psát vaše nápady či dotazy na nedved@catania.cz. Přeji vám krásný den!