Dobrý den,

v e-lince 51/2017 jste uvedl Vaše doporučení:

\"… aby správce daně nejdříve provedl součinnost zda dlužník nemá účet či mzdu (provede sám exekuci) a teprve poté řešil, zda předá tuto věc soudnímu exekutorovi. Podle mého názoru lze takto vymáhat pohledávky ve výši cca 3.000 Kč a výše (s ohledem na výše uvedenou judikaturu).\"

Domníváte se, že by se nedoplatky do 3.000 Kč vůbec neměly vymáhat prostřednictvím soudního exekutora? A to ani v případě, že součinností nezjistíme plátce mzdy/důchodu nebo bankovní účet a jde o nedoplatky na místních poplatcích?

V případu z e-linky jde o rozhodnutí dle správního řádu. Pokud obecní úřad nemá možnost vést daňovou exekuci vlastními silami, je tu možnost požádat (již nyní velmi přetíženého) obecného správce daně (= celní úřad) o provedení exekuce (všemi způsoby dle DŘ).

V případě, že se jedná o nedoplatky na místních poplatcích (platební výměr dle DŘ), tak obecní úřad nemá možnost požádat o vymáhání celní úřad. Pokud však není zjištěn žádný plátce mzdy/důchodu nebo bankovní účet dlužníka a nemůže tak být vedena daňová exekuce (pozn.: exekuci prodejem movitých a nemovitých věcí provádět vlastními silami nebudeme), tak jediný další možný postup je vymáhání prostřednictvím soudního exekutora.

Pokud dle soudu při výši nedoplatku na místním poplatku 1.000 Kč \"je vedení exekuce prostřednictvím soudního exekutora nepřípustné s ohledem na ustanovení § 175 odst. 2 daňového řádu, kdy vymáhané plnění nedosáhne ani citovaných nákladů exekuce, a lze tak hovořit o zjevné nepřiměřenosti\", tak je naše právo nedoplatek vymáhat značně omezeno.

Řešením by pak mohlo být vyměření MP (se zvýšením) ve výši trojnásobku (s řádným odůvodněním). S vymáháním nedoplatku ve výši 3.000 Kč prostřednictvím exekutora by už pak neměl být problém.

Děkuji za odpověď.

Do diskuze:

Na toto téma jsme již několikrát diskutovali a to nejen v E-lince, ale také na seminářích. Jsem v zásadě pro to, aby správce daně nejdříve provedl součinnost zda dlužník nemá účet či mzdu a provede sám exekuci. Jak uvádí Lichnovský/Ondrýsek a kolektiv v Daňovém řádu 3 vydání na str. 635 - “Samotné ustanovení § 175 odst. 2 DŘ je nutné vykládat ve smyslu výše uvedené zásady přiměřenosti, která sleduje cíl správy daní. Tedy tak, že správce daně je povinen zvolit způsob vymáhání pro dlužníka nejvhodnější, resp. nejméně nákladný. I přes existenci zjevného nepoměru mezi nedoplatkem a náklady spojenými s vymáháním, je správce daně oprávněn zvolit způsob vymáhání. Ustanovení nelze vykládat v tom smyslu, že správce daně při existenci nepoměru není oprávněn vůbec zahájit vymáhání, ačkoliv tomu přísně pragmatický výklad v určitých ohledech může napovídat.”

Judikáty, které se zabývaly především těmi případy, kdy správce daně bez zjišťování skutečností přistoupil rovnou k předání pohledávek exekutorovi. Myslím si, že nastavení postupu tak jak jsem jej popsal v polemice na konci roku 2017 je v pořádku. Správce daně by měl nejdříve zjišťovat jakým způsobem vymoci pohledávku “nejmenším odporem” - tedy nejmenšími náklady. To je daňovou exekucí. U pohledávek z poplatků bych až tak nevolil jejich zvyšování z důvodu výše exekučních nákladů, ale spíše bych sdružoval více pohledávek k jedné exekuci.

Je možné předávat exekutorům i menší pohledávky, ale je nutné odůvodnit proč tak volíme. Dalo by se doložit, že jsme udělali všechnu možnou součinnost včetně například upozornění na daňový nedoplatek a teprve poté předat exekutorům. Musíme být ale připraveni se hájit v případě, že nám soud tuto exekuci zastaví z důvodu zjevného nepoměru.