Ing. Jan Mareš, MPA, LL.M.
V současné uspěchané době, charakterizované neustálým tlakem na výkon a efektivitu, se stále častěji setkáváme s fenoménem známým jako syndrom vyhoření. Tento stav, který Světová zdravotnická organizace v roce 2019 oficiálně zařadila do Mezinárodní klasifikace nemocí, představuje závažný problém moderní společnosti. V České republice je jeho význam reflektován i v zákoníku práce, především v souvislosti s ochranou zdraví zaměstnanců.
Syndrom vyhoření, poprvé popsaný americkým psychoanalytikem Herbertem Freudenbergerem v roce 1974, představuje stav komplexního vyčerpání organismu. Na rozdíl od běžné únavy nebo deprese se jedná o specifický stav úzce spojený s pracovním prostředím a dlouhodobým působením stresu. Zatímco deprese obvykle zasahuje do všech oblastí života člověka, syndrom vyhoření se primárně projevuje ve vztahu k pracovní činnosti. Není to ani workoholismus, při kterém člověk pociťuje nutkavou potřebu pracovat, u vyhoření naopak dochází k postupné ztrátě zájmu o práci a motivace.
Klíčovou roli v rozvoji syndromu vyhoření hraje stres. Ten sám o sobě nemusí být škodlivý, v přiměřené míře může dokonce stimulovat výkon a motivovat k lepším výsledkům. Problém nastává ve chvíli, kdy se stres stává chronickým a organismus nemá dostatek času na regeneraci. Dlouhodobé působení stresu postupně vyčerpává fyzické i psychické rezervy člověka.
Syndrom vyhoření je třeba odlišit od jiných duševních poruch, jako jsou:
Původcem většiny těchto poruch je stres, který je fyziologickou a psychologickou reakcí organismu na zátěžové situace. Rozlišujeme Eustres jako pozitivní stres stimulující výkon, Distres jako negativní stres poškozující organismus a Chronický stres jako dlouhodobou zátěž vedoucí k vyhoření.
Příznaky syndromu vyhoření se rozvíjejí postupně a projevují se v několika rovinách. V psychické oblasti pozorujeme především ztrátu motivace a nadšení pro práci, pocity marnosti a beznaděje, cynický přístup k pracovním povinnostem a celkové emoční vyčerpání. Fyzické projevy zahrnují poruchy koncentrace, chronickou únavu, která neustupuje ani po odpočinku, poruchy spánku, časté bolesti hlavy či zad a celkově sníženou odolnost vůči nemocem, často též gastrointestinální obtíže související s přijímáním a trávním potrevy. V sociální rovině dochází k postupnému omezování kontaktů s okolím, konfliktům v pracovním i osobním životě a postupné izolaci, až po celkové emoční vyčerpání a plnou ztrátu empatie.
Proces vyhoření podle uznávané odbornice Christine Maslach typicky prochází několika fázemi. Na počátku stojí období nadšení a vysoké angažovanosti, kdy člověk do práce investuje maximum energie a často přeceňuje vlastní síly. Následuje fáze stagnace, kdy počáteční nadšení opadá a dostavují se první známky únavy. Ve fázi frustrace se objevují pochybnosti o smyslu práce a negativní emoce. Postupně nastupuje apatie, charakterizovaná rezignací a minimalizací pracovního nasazení. Konečným stadiem je pak úplné vyhoření, projevující se totálním fyzickým a psychickým vyčerpáním.
Existuje však řada způsobů, jak syndromu vyhoření předcházet nebo jej zvládat. Základem je efektivní práce s časem a energií, včetně pravidelných přestávek a jasného oddělení pracovního a osobního života. Významnou roli hrají různé relaxační techniky, od progresivní svalové relaxace přes dechová cvičení až po mindfulness. Nezbytnou součástí prevence je kvalitní duševní hygiena zahrnující pravidelný pohyb, vyváženou stravu a dostatek spánku.
Klíčová je také schopnost pravidelné sebereflexe a monitorování vlastního stavu. Člověk by měl věnovat pozornost varovným příznakům a včas přijmout potřebná opatření. To může zahrnovat stanovení jasnějších hranic v práci, nácvik asertivní komunikace nebo využití možností supervize či dalšího profesního rozvoje.
V případě rozvinutého syndromu vyhoření je nezbytné vyhledat odbornou pomoc. Terapie obvykle zahrnuje kombinaci různých přístupů, od psychoterapie přes relaxační techniky až po případnou medikaci. Často je také nutné provést zásadnější změny v pracovním životě nebo dokonce zvážit změnu zaměstnání.
Syndrom vyhoření představuje závažný problém současné společnosti, kterému je třeba věnovat pozornost. Správným přístupem k práci, pravidelnou péčí o duševní zdraví a včasným rozpoznáním varovných příznaků mu však lze účinně předcházet. V době, kdy se požadavky na pracovní výkon neustále zvyšují, je pochopení mechanismů vzniku a prevence syndromu vyhoření důležitější než kdy jindy.